Narazil jsem nedávno na video mého oblíbeného Jima Blacka (už jsem ho tu několikrát zmiňoval). Hrozně se mi líbí, jak hraje. A když ho má člověk ještě příležitost při tom hraní i vidět, je to vyloženě potěšení. Má zvláštní, měkký a přitlumený zvuk soupravy, což je hodně dané i výběrem činelů (málokterý bubeník by si takové vybral, ale jemu to prostě sedí ke zvláštnímu stylu a zvuku); ty činely si JB navíc občas podlepuje zespodu, a tím ještě jakoby přidušuje. Do činelů i bubnů ke všemu paličkama tluče velmi rozmanitým způsobem, v různých úhlech a na různá místa, často činely chytá a tlumí ihned po úderu. Hraje prostě velmi barvitě. Jeho hra je zvláštním způsobem nedbalá, a zároveň vášnivá, zaujatá. I proto je dobré ho při hraní vidět. Jeho údery a rytmy nejsou bůhvíjak cizelované, jeho hra je zvláštním způsobem jakoby špinavá (tady tomu pomáhá neprofesionální zachycení přes pevnou kameru, upevněnou asi na jeho bubnech, a nijak zvlášť dobře zpracovaný zvuk). Hraje přes časté erupce úderů dost úsporně, nemlátí do toho hlava-nehlava. Rozhodující je jakoby barva toho všeho dohromady. Je nesmírně muzikální, což je u bubeníka co říct :). Často všelijak "ujíždí", vzpírá se pravidelnému rytmu, aby do něj po chvíli zase vplul. Někdy začíná hrát s tématem jakoby zkusmo, na několikrát, než se rozjede. Atakdál. Ach, je rozkošnej... Tahle ukázka na YouTube má ještě další dvě části - tady:
KONOPÁSEK, Z. (v přípravě): Complicating Domestication. In: K. Pauknerová, M. Hudík a J. Turek: Domestication: Nature and Society in the Anthropocene. Praha: Karolinum